Kytara Fender Telecaster, známá též jako „Tele“, je typická dvoj snímačová elektrická kytara. Její jednoduchý design a revoluční zvuk nastavily nový trend výroby elektrických kytar a populární hudby. Pro celostátní distribuci byl představen jako Broadcaster na podzim roku 1950. Byla to první kytara svého druhu prodávaná v takovém měřítku. Rychle se stal oblíbeným modelem a od své první inkarnace se nepřetržitě vyrábí.
Historie
Fender Telecaster vyvinul Leo Fender ve Fullertonu v Kalifornii ve čtyřicátých letech minulého století. Před jeho příchodem vyrábělo v letech 1932—1949 elektrické kytary několik nezávislých řemeslníků a společností, ale žádný z těchto nástrojů neměl takový masový úspěch. Jedním z prvních hudebníků, který použil Telecaster, třeba k nahrání „Guitar Boogie“, byl v roce 1947 Arthur „Guitar Boogie“ Smith.
Leo Fender měl elektronickou opravnu s názvem Fender’s Radio Service, kde nejdřív opravoval, a poté navrhoval, zesilovače a elektromagnetické snímače pro hudebníky — především pro hráče na elektrické a poloakustické kytary, elektrické havajské (lap steel) kytary a mandolíny.
První model se objevil roku 1950 a jmenoval se Esquire. Pod tímto jménem bylo vyrobeno okolo padesáti kytar, ale většina z nich musela být ještě během záruky vyměněna. Modely Esquire totiž ještě neměly krky vyztužené ocelovou tyčí, kterou lze také upravovat prohnutí krku, a řada z nich musela být vyměněna právě kvůli ohnutému krku.
Později v roce 1950 byla výroba jednosnímačového modelu Esquire ukončena a následující dvousnímačový model byl přejmenován na Broadcaster. Tyto kytary již měly krk vyztužený ocelovou tyčí. Společnost Gretsch, jež také vyráběla elektrické kytary (a dnes ji Fender vlastní), si však stěžovala, že kytara Broadcaster porušuje ochrannou známku její stejnojmenné řady bicích (které se jmenují ‚Broadkaster‚), a proto Leo Fender jako nováček v tomto oboru, raději změnil jméno kytary na Telecaster.
Konstrukce kytary
Jednoduchý design kytary byl předurčen a k masové výrobě a zjednodušení oprav poškozených kytar. Kytary se nevyráběly kusově, ale byly sestavovány z částí a součástek, které se daly vyrábět hromadně, tudíž rychle a zároveň i levně.
Fender nepoužíval lepený spoj k připevnění krku k tělu kytary. Krk byl přišroubovaný k tělu a to usnadnilo výrobu, ale krk byl pro potřeby opravy či výměny jednoduše odnímatelný.
Klasický krk Telecasteru byl z jednoho kusu javorového dřeva a pražce byly umístěny přímo do hmatníku — v té době velmi neobvyklé řešení (mnohem běžnější byly do té doby hmatníky ebenové nebo z palisandru přilepené na mahagonovém krku).
Díky odnímatelnému plastovému krytu byla elektronika snadno přístupná pro opravy či výměnu, což byla oproti předchozím modelům kytar také nesporná výhoda.
V klasické podobě se kytara vyznačuje z několika signifikantních prvků. Krkem a hmatníkem z jednoho kusu javoru, přišroubovaným k jasanovému nebo olšovému tělu, které je z obou stran ploché a má ostré hrany.
Hardware se skládá ze dvou jedno cívkových snímačů, které jsou ovládané třípolohovým přepínačem, ovládání hlasitosti a tónovou clonou. Pickguard (kryt) je přišroubován k tělu pomocí pěti (později osmi) vrutů.
Kobylku tvořily tři posuvné kameny společné pro dvě struny. Velký chromovaný, tzv. popelníkový, kryt kobylky pro její lepší ukotvení (dříve se také věřilo, že takovýto kryt nad snímačem značně zlepší účinnost snímače, proto jej můžeme nalézt například u již zmiňované Precision Bass) však bývá k vidění jen zřídka. Většině hráčů totiž překážel při hraní, a proto jej často z Telecasterů sundávali a používali raději jako popelník, odtud pojmenování ‚popelníkový kryt‘ – anglicky ‚ashtray cover‘.
Typické moderní Telecastery (jako American Series) se od klasických liší v některých úpravách. Hmatník má dvaadvacet pražců namísto jednadvaceti. Původní kobylku tvořenou třemi posuvnými kameny nahradila novější verze se šesti kameny, jež dovoluje samostatné nastavení ladění pro jednotlivé struny. Dlouhé šrouby, jež připevňují kobylku k tělu, poskytují při nastavování ladění více možností. Klasická krytka přes kobylku byla nahrazena prostou kovovou deskou pod kobylkou (což pomáhá jak usazení kobylky, tak zvyšuje pohodlí při hraní, zvláště kytaristům, kteří rádi tlumí struny dlaní.
Jiné je i zapojení snímačů: třípolohový přepínač přepíná v první pozici na snímač u krku, v druhé pozici na snímač u krku společně se snímačem u kobylky a ve třetí pozici na snímač u kobylky. Dva potenciometry pro hlasitost a tónovou clonu zůstávají stejné.
Modely jako American Deluxe a Plus Series Telecasters mají často pro pohodlnější hraní tělo tvarované jako Stratocaster.
Díky této stavbě má telecaster nezaměnitelný zvuk, který se často používá v „nezkreslené“ hudbě jako je country, blues, rock’n’roll, jazz, boogie aj. a bývá popisován jako „drnčení valících se kamenů“ nebo jako „kapky narážející o plech“, některým připomíná jeho zvuk banjo (samozřejmě vnímání zvuků je velice individuální), pro jeho krásně čistý a ryzí tón.
Telecaster vstupuje na scénu
Na počátku roku 1951, kdy byl uveden na trh Telecaster, Leo Fender se zaměstnanci jeho malé společnosti vyrábějící nástroje a zesilovače v jižní Kalifornii, věděli že vyvinuli novou revoluční kytaru, ale ani v nejmenším netušili o velikosti a rozsahu dopadu toho revolučního vynálezu na hudební scénu.
Předem nebylo vůbec jasné, zda kytara uspěje. Někteří se dokonce Telecasteru posmívali, když byl stejný rok oficiálně představen na největším americkém veletrhu hudebních nástrojů, a častovali ho názvy jako „pádlo k lodi“ a „lopata na sníh“.
Naštěstí tento výsměch netrval dlouho. Hráči brzy zjistili, že Leon Fender vymyslel kytaru , která je sice neobvyklá, ale zároveň dobře navržená, robustní, snadno hratelná, cenově dostupná , ale především skvěle znějící.
Ačkoli elektrifikované kytary již existovaly v různých formách od roku 1920, Leo Fender s kolegy se koncem roku 1940 usilovně snažili navrhnout a zdokonalit něco, co předtím neexistovalo – masově vyráběnou elektrickou kytaru s pevným tělem ve španělském stylu.
Kytara
Přestože Telecaster působí inovativně, máloco je na něm originálním. Několik jeho prvků bylo převzato z havajských steel kytar, které Fender vyráběl již od roku 1945. Je to například kryt kobylky „popelník“, vroubkované chromované knoflíky, ladící mechaniky Kluson a uchycení strun v kobylce. V případě že se javorový krk poškodil nebo dokonce zlomil, nebylo nic jednoduššího, než přišroubovat nový.
Dále mě Telecaster jednoduchý černý pickguard (z plastu nebo bakelitu) přišroubovaný pěti vruty. Na rozdíl od mnoha existujících kytar té doby, byly struny Telecasteru taženy přímo přes nultý pražec k ladícím mechanikám, které byly umístěny na jedné straně hlavy kytary – nápad, o kterém Leo sám řekl, že si vypůjčil z istrijských lidových kytar z 19. století a vídeňských kytar Staufer.
Navržené ovládací prvky byly jednoduché – dva knoflíky a třípolohový spínač, ale jejich kombinovaná funkce nebyla tak jednoduchá, jak by se mohlo zpočátku zdát. Přední knoflík vždy ovládal hlavní hlasitost, ale zadní knoflík nebyl vždy hlavním tónovým knoflíkem. V roce 1951 se používalo následující způsob ovládání. V případě přepnutí spínače do zadní polohy (ke kobylce), byly aktivovány oba dva snímače, přičemž zadní ovládací knoflík sloužil jako míchač množství zvuku z obou snímačů. V případě přepnutí spínače do střední polohy byl aktivován snímač u krku s jeho „přirozeným“ ničím neovlivněným tónem, a v případě přepnutí spínače do přední polohy (ke krku) byl aktivován snímač u krku se zapojením extra kondenzátoru, který přidával do zvuku basovou složku. Zadní ovládací knoflík neovlivnil ani jedno z těchto nastavení.
Toto uspořádání ovládacích prvků bylo v roce 1952 „zjednodušeno“ na ovládání, které se dá považovat za standartní ovládání Telecasteru, to znamená že v případě přepnutí spínače do zadní polohy byl aktivován snímač u kobylky a a zadní knoflík fungoval jako regulace tónu. Přepínač ve střední poloze poskytoval samotný snímač krku, přičemž zadní knoflík opět fungoval jako ovládání tónu. Přepínač v přední poloze (krku) aktivoval samotný snímač krku s přednastaveným basovým zvukem a nefunkčním zadním knoflíkem (jako dříve). V tomto ovládacím schématu neexistovalo žádné nastavení spínače, ve kterém by oba snímače byly aktivovány současně, toto uspořádání trvalo až do konce roku 1960.
Hráči však brzy zjistili, že třípolohový přepínač Telecasteru může být ve dvou mezipolohách a tím získat další dva zvuky ve fázi nebo protifázi (v závislosti na polaritě snímačů), ve kterých byly oba snímače zapnuty (neúmyslná konstrukční funkce využívaná hráči v ještě větší míře u kytary Stratocaster). Takže tam bylo docela dost tonální všestrannosti.
Na rozdíl od jakékoliv kytary do té doby vyráběné kytary, měl Telecaster neuvěřitelně jasný, čistý a řezavý zvuk, s pronikavým high-endem a tlustými středy a basy.
Dokonce i dnes, 60 let po svém vynálezu, se základní moderní Telecaster navenek liší jen velmi málo od svých předchůdců z roku 1951. Jeho jednoduchost a zároveň efektivnost zůstala charakteristickými prvky jeho designu v době jeho zrodu, stejně jako v následujících desetiletích.